Nadcházející mise NASA Artemis 2, naplánovaná na 1. dubna, vyšle čtyři astronauty na desetidenní průlet kolem Měsíce. Zatímco všechny lidské lety do vesmíru s sebou nesou neodmyslitelná nebezpečí, agentura byla znatelně pomalá při posuzování rizik spojených s touto konkrétní misí, prvním letem s posádkou programu Artemis. Nedostatek přesných údajů, vzhledem k tomu, že jde teprve o druhý start rakety Space Launch System (SLS), zvyšuje nejistotu.
Historický kontext a hodnocení rizik
Na nedávné tiskové konferenci představitelé NASA opakovaně žádali o konkrétní procenta rizika. John Honeycutt, předseda týmu pro řízení mise Artemis 2, poznamenal, že historicky mají první starty nových raket asi 50% úspěšnost. Zatímco zavedené programy pro posádky, jako je Commercial Crew Program (lety SpaceX a Boeingu na ISS) fungují s odhadovanou poruchovostí 1 ku 200, nepravidelná četnost startů programu Artemis ztěžuje přímé srovnání.
“Pravděpodobnost, že mise proběhne přesně tak, jak chceme, není s největší pravděpodobností 1 ku 50, ale ani 1 ku 2, jak tomu bylo během prvního letu.” – John Honeycutt, předseda týmu řízení mise Artemis 2
Nedávná zpráva Úřadu generálního inspektora NASA (OIG) dále ilustruje problémy. OIG uvádí pravděpodobnost celkového selhání mise při přistání na Měsíci s lidskou posádkou na 1 ku 30 a riziko spojené konkrétně s operacemi na Měsíci na 1 ku 40. Pro srovnání, program Apollo čelil hrozivé pravděpodobností 1 ku 10 ztráty posádky, zatímco program Space Shuttle zpočátku považoval své riziko za 1 ku 100, ale později zjistil, že se 10 přibližuje 1 ku 1.
Složitost odhadů pravděpodobnosti
Honeycuttova neochota poskytnout přesná čísla je celkem logická. Historické důkazy naznačují, že počáteční hodnocení rizik při kosmických letech jsou často nepřesná a vyžadují revizi, jakmile budou k dispozici nová data. Malá velikost vzorku a rozmanitost potenciálních nebezpečí ztěžují přesnou předpověď.
Jedním z významných problémů zdůrazňovaných v modelech NASA je mikrometeoroidní a orbitální prostředí (MMOD), které představuje významnou hrozbu. Agentura však uznává, že ke katastrofickým selháním nejčastěji dochází během vysokoenergetických fází, jako je start nebo návrat na Zemi – jak ukázaly katastrofy Challenger a Columbia – což vede ke skepsi ohledně toho, zda MMOD skutečně představuje největší riziko.
Opatrný přístup agentury je pochopitelný vzhledem k přirozené nejistotě v raných fázích programů. NASA se raději vyhýbá předčasným, potenciálně zavádějícím statistikám, zejména pokud jde o lidské životy. Transparentnost ohledně tohoto rizika – i když to znamená uznat, že přesná čísla nejsou známa – je pragmatickým přístupem k řízení očekávání a zajištění odpovědného plnění mise.
Artemis 2 nakonec představuje vypočítané riziko. NASA postupuje opatrně a uznává, že ačkoli je mise navržena tak, aby uspěla, možnost neúspěchu zůstává reálná.
