Slyšeli jste ten příběh. Snad už třikrát.
Nejprve byla přednáška na TEDu. Pak vyšel memoár. Po ní následovalo filmové zpracování, kde byly drsné hrany vyhlazeny pro širší publikum. A teď? Teď je to muzikál. Na londýnském Soho Place to běží do 18. července. A funguje to. Ne proto, že by byl revoluční. Protože je okouzlující.
2001 Malawi. Vesnici Wimbe zasáhl hladomor. Třináctiletý William Kamkwanba odejde ze školy. Rodina mu nemůže zaplatit studium. Je chytrý, ale ne, je skvělý. Inženýr čeká na povolení. Čas tráví hledáním šrotu a nočním čtením knih v knihovně. Jeho účel je absurdní ve své jednoduchosti, ale zásadní ve svém provedení. Chce postavit větrný mlýn. Z odpadků. Zajistit obci elektřinu.
Název samozřejmě hned prozrazuje konec.
Víte, jak to skončí? Ano, William je úspěšný.
To znamená, že na mechanismu nelze stavět napětí. Musí to žít v lidech. Jeho starší sestra Annie sdílí jeho inteligenci, ale nese břemeno očekávání komunity. Je ve vztahu s Mikem, učitelem fyziky, kterého v této inscenaci hraje Thad Hapaguchi. Jeho nejlepší přítel Gilbert je syn náčelníka. Má oheň, ano. Ale když udeří krize, jeho postavení náhle vstupuje do hry z důvodů, které přesahují přátelství.
Skutečná tragédie je Trywell.
Williamův otec. Zemědělec. Roztomilý a zoufalý. Chce vzdělání pro svého syna. Ale vzdělání stojí peníze. A zemědělství se živí. William tedy vypadne ze školy, aby pomohl se sklizní. Je to těžká volba. Když se hlad stává nesnesitelnějším, Trywell se zhroutí. Vytáhne to na svou rodinu. Sifiso Mazibuko hraje tuto proměnu s děsivou přesností. Balancuje na hranici mezi obětí a padouchem, aniž by klopýtl o krok. Je to nepříjemné. To je tragické. Obojí zároveň.
Je výkon perfektní?
Ne. Většina písní je příjemná. Poté jsou vymazány z paměti. Herci mají silné hlasy, zejména Mazibuko a Annie’s Tsemae Bob-Egbe. Je tu také Chuolwe Laina Muntunga jako duch větru, který přináší vizuální poezii, která vyčnívá z davu.
Choreografie dělá víc než hudební partitura. Zejména číslo O jeden méně (Hyena). Je dramatický, ostrý. A pak jsou tu loutky. Úžasné zvířecí figurky. Přidávají patos, kterého dialog nemůže dosáhnout.
První poločas se trochu vleče. Trochu moc. V prvním dějství se nás hra snaží přesvědčit o Wimbeho kouzlu. Ale ona to dělat nemusí. Už jsme tady. Ale když se hlad prohloubí… zámek cvakne a zavře se.
Na mém promítání někdo plakal u Williamova nejnižšího bodu. Nejen jeden člověk. Celá místnost cítila změnu nálady. Suché oči zmizely.
Vítr zvedá lopatky. Světla se rozsvítí. Je to dojemné. Je to chaotické. Vyplatí se to sledovat.
